Slovo dalo slovo a po dvou letech padlo rozhodnutí, že je na čase opět vyzkoušet Fatbiky. Tentokrát padla volba na Specialized FatBoy . Jedno kolo bylo zapůjčeno v prodejně Specialized a druhé u kamaráda, kde slouží jako lapač prachu.
Honza pečlivě naplánoval trasu po Krkonošské magistrále, v sobotu v dílně jsme poladili poslední detaily na našich tlouštících, zalili jsme to pár kuželkama od Budvárku a natěšeni na nedělní pojezd jsme šli na kutě.
V neděli budíček o půl sedmé, rychlé kafčo a směr Horní Mísečky. Nálada byla velmi dobrá, kola v autě, jen to počasí moc nepřálo. Teplota kolem nuly a neustálé mrholení nevypadalo na zrovna ideální čas k vyjížďce.
V deset hodin jsme se doklouzali na parkoviště na Mísečkách, kola jsme vyházeli z auta, rychle navrstvit oblečení a hurá vstříc novým zážitkům. První metry po parkovišti byly i přes ledovou krustu docela pohodlné, první komplikace nastaly po výjezdu na hlavní silnici. Do kopce na ledu se tlouštíkům, potažmo nám příliš nechtělo. Po hlavní cestě jsme se tedy rozhodli potupně tlačit.
Situace se změnila při nájezdu na uježděný sníh. Kolo se zakousávalo do sněhu a polykalo jeden metr za druhým. Obklopeni mlhou, bičováni vodou a větrem jsme se drali mlhou po Krkonošské magistrále směr Vrbatova bouda. Po zhruba hodině a půl pekelného výjezdu na nás konečně vykoukla. Odlomili jsme se z kol a hurá aspoň na chvilku do tepla.
Pivko na rozehřátí, přeposílání fotek mezi telefony a Honza dostává pekelný plán na změnu trasy. Labská bouda se ruší, pojede se přes Kotel. Prý větší adrenalin… Dopíjíme pivko, bereme aspoň částečně usušené oblečení a se slzou v oku opouštíme lokál. Otvíráme dveře, venku prší a není vidět na pět metrů. Sedáme na kola a vydáváme se vstříc sebevražedné akci. Honza mi po dvaceti metrech mizí v mlze a já propadám v beznaděj. Poprvé na horách, na tlouštíkovi a ještě v neznámém prostředí-ztracen. Po chvíli jízdy se z mlhy vynořuje silueta Honzy, který na chvilku vzdává šlapání z důvodu příchozí vichřice. Nosní dírky kompletně zamrzlé, na kolech centimetrová krusta ledu a oblečení se dá lámat. Konečně ale začíná zábava, kopec se konečně umoudřil a jedeme dolů. Za občasného zapadávání předních kol do vrstvy měkkého sněhu se hrneme vpřed. V jednu chvíli Honza volí přesun o dvacet metrů kolmo dolů. Zapíná kameru, nasedám na kolo a rozjíždím se. Deset metrů a konečně nabírám rychlost, kolo se chová naprosto úžasně a najednou STOP, přední kolo mizí po náboj ve sněhu, já se snažím ladně vystoupit přes ridy, ale kolena se zachytávají a dělám kotouly i s tlouštíkem. Nohy zamotané v rámu, plná držka sněhu a na kopci řehtající se Honza. Pouští se za mnou a končí o tři metry dál ode mě, v poloze ležícího střelce. Po vrstevnici pokračujeme dál a přichází další sjezd, tentokrát na ušlapaném a ztvrdlém podkladu…Je to suprový pocit, řítit se dolů zasněženou krajinou.
Kompletní galerie fotek
Dojíždíme na spodek kotle, kde nás vítá cedule -Lavinové pásmo. Potichoučku ukrajujeme první metry, samozřejmě vedle kola a každý druhý krok se propadáme po kolena do těch bílých sraček. Pomalu začínám Jendu nenávidět za ten jeho skvělý plán. Občas zkoušíme jet, ale po pár desítkách metrů vždy stejné zakončení, kolo-nebe-zem, několikrát dokola. Vcházíme do lesa, sníh je čím dál měkčí a chůze je stále složitější. Po dvou hodinách konečně opouštíme les a pouštíme se po široké cestě směrem do kopce. Vjíždíme zpět na magistrálu a už se celý zmrzlí těšíme do auta. Posledních pár desítek metrů a jsme zpět na hlavní cestě. Dojíždíme k autu, omrzlé kola skládáme dovnitř a opouštíme Mísečky.
Za mě skvělý výlet plný nových zážitků. Všem, kdo chtějí zažít něco neobvyklého a zároveň nahonit formu na sezonu můžu vřele doporučit.
Speciální poděkování
Martin Žák, nejlepší prodavač kol ve východní Evropě
www.velo-centrum.cz
