Krásný podzim, provoněný ostravským vzduchem. Slunce, které se snaží za každou cenu protlačit skrz mraky, opírá své paprsky do všudypřítomného bláta. Na všudypřítomném žlutém listí se lesknout kapky rosy. Já a Petr vyrážíme z Poruby směr Třebovice. Plán je jasný, přejet most, držet se stezky podél řeky a pořádně zajezdit na místních trailech.
Začátek Ostravských trailů však začíná daleko dřív. V roce 2014 se místní nadšenec a trail builder v jedné osobě rozhodl, že lesy okolo Opavice nenechá ležet ladem a vybuduje zde síť trailů. Slovo dalo slovo, “trochu” té komunikace s úřady a místními chataři a stezky začaly růst. Bohužel v tomto období jsme tratě nenavštívili a nezažili jsme tak jejich zřejmě nejlepší éru.
Fotky jsou použité z facebooku Ostravských trailů. Webové stránky bohužel nejsou k dispozici. Podle příspěvků na fb si tuto podobu stezky držely celý další rok. Očividně dobře nakopáno a udržováno.
Určitě je třeba ocenit nápad a chuť ho realizovat. Stavět a ještě udržovat síť trailů je práce na plný úvazek. Z tohoto období se na internetu dá najít několik článků s pozitivní zkušeností z místních trailů. Dokonce vznikla i mapka s několika záchytnými body.
Tady bohužel končí většina pozitiv. Nyní přichází naše letošní mapování/nemapování. Vybavení mapkou a gps pro případ nutnosti, jsme se s Petrem rozjeli hledat zdejší traily. První a dost možná i poslední záchytný bod, kterým jsme s jistotou identifikovali byla asfaltová cesta, která by měla být páteří místních trailů. Dojeli jsme na okraj lesa, řádně jsme se posilnili a vydali vstříc nebezpečí.
Peťo, jeď první, zapnu kameru a jsem ti v zádech. Od prvního metru jsme si nebyli jisti, kde přesně že to máme jet. Po prvních 200 metrech ztráta i té cesty, která vlastně ani nebyla trail. Jedno, dvě přenášení přes potok, trocha toho bloudění, ale tratě nikde.
Další záchytný bod, asfalt. Znovu jsme se pokusili zorientovat. Stoletý buk, to musíme najít i my dva. Konečně, sto metrů a vypadá to, že jsme to konečně našli. Našli a identifikovali jsme buk, prošli zdejší mokřady, ale trail žádný.
Další záchytný bod, asfalt. Určení severu, východu a znovu jsme vyrazili po jistě idetnifikovaném trailu. Opět jsme skončili ztraceni v lese. Protože nás jen tak něco nezlomí, rozhodli jsme pokusit se dojet po trailu těsně nad řekou až k mostu na okraji Hlučína. Úzká pěšinka s neustále šikmím sklonem a několika centimetrovým nánosem listí prověřili Petrův univerzál do základu.
Nakonec jsme to oba zhodnotili jako skvěle strávené dopoledne s pocitem, že tohle rozhodně nejsou Ostravské singltraily. Možná někdy byli, možná tam pořad jsou, ale já ani Petr jsme je nikde nenašli. Proto, i když byl náš prvoplán zmapovat zdejší stezky a zařadit je do našeho seznamu, výsledek byl jiný. Tyto stezky ve stavu, v jakém jsem je našli nedoporučujeme, tudíž nemapujeme.
Kontaktovali jsme také Lukáše Koloděje, dle našich informací zakladatel a hnací motor celého projektu. Ptali jsme se co a jak, odpovědi jsem se bohužel nedočkali. Žádná odpověď, taky odpověď. Z našeho pohledu nedoporučujeme hledat zdejší stezky, ovšem můžeme vřele doporučit navštěvu zdejší lokality a užít si krásu zdejšího lesa a řeky Opavy.
Možná tenhle článek vyhecuje jednoho, dva, možná i tři lokální jezdce a na jaře se pokusí vytáhnout zdejší tratě z popela a my se tak vrátíme na místo činu a přineseme pozitivnější hodnocení.